Dacia Duster se prodávala už v 80. letech. Tragické auto nejelo a rezlo, takže skončilo v kopřivách

Dnes je běžné, že automobilky v kategorii SUV mají hned několik jinak velkých modelů. V osmdesátých letech ale nikdo o SUV neslyšel a už vůbec ne o tom, že by se měly vyrábět různé rozměry. Jeden off-road prostě bohatě stačil. Inženýři – průkopníci ale v diktátorském Rumunsku zřejmě viděli do budoucnosti. Značka ARO nejprve stavěla nám velmi dobře známý off-road ARO 24. V roce 1980 ale na trh poslala jeho mladšího a menšího sourozence. Bylo jím ARO 10.

Vůz vyráběný v továrně Cȃmpulung-Muscel situované ve středním Rumunsku, vznikal hned v několika karosářských variantách, nejčastější ale byla dvoudveřová. Ta byla k dostání buď s pevnou střechou nebo jako „kabriolet“, tedy tehdy velmi oblíbená verze off-roadů. Dvoudveřový byl i pick-up. Se čtyřmi dveřmi jste mohli mít uzavřenou karoserii nebo také pick-up. Auto měřilo na délku od nejkompaktnějšího modelu jen 3,9 metru po nejdelší s 4,8 metry. Odpovídajícím způsobem se i natahoval rozvor náprav.

Aro 10 bylo úspěšné. V socialistických zemích, zejména těch položených více na východ, se auto levnější než bytelná sovětská Lada Niva hodilo jako sůl. S jednoduchou konstrukcí s poháněnou zadní nápravou, kdy se pákou v kabině připojovala přední, ho také jen tak něco nepřekvapilo. Nejen pro „jezeďáky“, ale i pro samotné obyvatele, kteří se museli domů dostávat po nezpevněných komunikacích to zkrátka byla spása. Ale co Západ? Padlo rozhodnutí a začaly vznikat také exportní varianty.

Kdo byl někdy v Rumunsku ví, že jeho nejbližším spojencem na Západu byla odjakživa Itálie. A tak se vozy prodávaly tam, jen pod jiným názvem, konkrétně ACM Enduro X4. Vyráběla je tamní fabrika ARO-Ciemme a to mezi lety 1987 až 1989. Pak už byl off-road i pro některé tamní obyvatele méně lákavý. Třeba i proto, že řada Italů přesedlala do geniálního Fiatu Panda 4x4. Aro 10 se pod názvem Spartana produkovalo pro evropský trh až do roku 1997.

Ve Velké Británii byla ale situace jiná. Na tamní trh vyjelo Aro pod dnes populárním názvem Dacia Duster. Důvod byl prostý. Pod kapotou měl totiž motory právě od této automobilky, konkrétně z modelů Dacia 1300. Na královských ostrovech byl k dostání mezi lety 1984 až 1993. Pamětníci vědí, že toto příšerné auto poháněla benzinový jedna-trojka s výkonem 54 koní a točivým momentem pouhých 89 Nm. Duster byl absolutně pomalý. Později se do práce zapojily i silnější motory od Dacie, konkrétně jedna-čtyřka (62 koní) a nakonec i jednotka 1.6 (72 koní).

V pozdější době přišla pomoc od západních automobilek. Dobrou zprávou pro řidiče byly zejména motory od Volkswagenu. Jedna-šestka měla výkon 75 koní, VW dodal ale i naftovou jednotku, která snížila provozní náklady. Šlo o atmosférický diesel o objemu 1,6 litru a výkonu jen 54 koní. Další pohonné jednotky pak dodaly například Peugeot, Renault nebo dokonce Daewoo, jehož benzinová jedna-šestka byla ze všech zdaleka nejsilnější (105 koní), ale zároveň velmi nespolehlivá. Motory byly dostupné vždy jen s manuální převodovkou, ať už se čtyřmi nebo pěti rychlostními stupni.

Aro 10 je dnes poměrně těžké sehnat. Tedy alespoň v takovém stavu, kdy by z něj za jízdy neodpadávaly kusy zrezlých dílů, pokud by už tedy bylo schopné jet. Většina vozů proto skončila v kopřivách. Stala se z nich tak už jen mlhavá vzpomínka na doby dávno minulé, kterou ve své garáži nebo spíš stodole může opečovávat už jen absolutní nadšenec do socialistických aut.