Testovali jsme Škodu Superb z roku 1939. Při každém výjezdu se pojišťuje na astronomickou částku

Jaký je rozdíl mezi současným a prvním Superbem, vyráběným před 80 lety? Co nabízela auta svým majitelům ve 30. letech? Jak dnešní rozmazlený řidič bude zvládat kočírování dvoutunového luxusního monstra? Tohle všechno a mnohem víc jsme zkoumali v dalším dílu televizního Autosalonu.

Už samotné stoupnutí si vedle prvorepublikového Superbu vyvolává velký respekt. Mohutné velké černé auto se spoustou chromových doplňků a dlouhá kapota motoru, která ukrývá z dnešního pohledu pořádného macka.

Při pohledu na místo řidiče a místa pro cestující na zadních sedadlech je jasné, že na řidiči zas až tak moc nezáleželo. Zato vzadu je více místa jak v garsonce. Velkolepé sedadlo je neuvěřitelně pohodlné. Raději bych tam ale seděl jen ve dvou než ve třech, přece jen jsme za těch 81 let trochu vyrostli.

Prostor pro nohy by mohl závidět i koncernový Bentley, oproti současnému Superbu mám k dispozici polohovatelnou podnožku. Trochu jsem se smál nouzovým bidýlkům, ale být o 20 cm nižší, sedělo by se mi na nich docela dobře. Skvěle vymyšlená a zpracovaná je i skleněná přepážka mezi řidičem a spolucestujícími. Pod ní má své místo krásná dřevěná odkládací přihrádka.

Usednout za volant podobného skvostu není jednoduché. Škoda Auto má v muzeu jediný exemplář, který se při každém výjezdu pojišťuje na astronomickou částku. Hrdlo se mi svírá. Navíc nechci vypadat jako amatér, tak jsem před prvním rozjezdem neskutečně nervózní. Řízení vpravo, neskutečně dlouhá řadící páka musí být obsluhována levou rukou.

Ze schématu na hlavici páky nejsem úplně chytrý, tak se ptám, kde najdu jedničku. “Někde nahoře,” dostalo se mi odpovědi. Páku posouvám pocitově o půl metru dopředu/nahoru. “To už bude asi zpátečka,” zní ze zadních sedadel. Otírám pot z čela, dávám jedničku, spojka do záběru, trocha plynu a stařičký Superb roztáčí kola. “Moc to nerozjížděj, hned řaď dvojku a šlapej dvakrát spojku”, opět zaznívá zezadu.

Jo, tohle mě baví, ne jako ta monotónní současná auta. Vše musím dělat precizně, jinak prostě nepojedu. Superb mě poslouchá na slovo. Jediné, čeho se děsím, je volant bez posilovače. Budu-li se někde otáčet, musím v minimální rychlosti, ať se kola točí, jinak to snad neurvu! Venku je 35 nad nulou, uvnitř tak 50, ale já si jedu a nemám čas vnímat nějaký tepelný diskomfort.

Nechci to říkat na plná ústa, ale starý Superb v některých směrech toho současného strčí do kapsy. Prostor pro cestující je ohromný! Nový, jak už dnešní předpisy velí, je až moc “samostatný” a spoustu věcí řeší/řídí za nás.

Stará Škoda Superb je okouzlující. Za volantem jsem se tím ze začátku trochu pral, ale nakonec jsme se byli schopni vzájemně respektovat a těch pár desítek kilometrů jsme si skvěle užili. Kdykoliv budete mít šanci usednout do staršího auta, neváhejte!

Pohyblivé obrázky se starosvětskou limuzínou si můžete prohlédnout tuto středu od 20:15 na Prima Cool nebo v sobotu od 8:55 na Primě.