Triumph Bonneville Bobber: charakterní exot, který je překvapivě univerzálním strojem na každý den

Někdy ve 30. letech se na americké motorkářské scéně objevil trend, který byl ze začátku označován jako „bob job" nebo „cut down". Hlavním znakem a cílem tohoto směru bylo snížit, odlehčit a celkově modernizovat design masově vyráběných motocyklů. Typickým prvkem těchto úprav byla hlavně modifikace rámu se sníženou polohou sedla a zkráceným rozvorem. Tyto úpravy nakonec vedly k označování takto upravených motocyklů slovem „ bobber." A přesně v tomto duchu se odvíjela také přestavba ultraklasického modelu Bonneville od anglického Triumphu. Mistři ve svém oboru stvořili něco, co lze snad s trochou nadsázky zváti kombinací café raceru - chopperu a samozřejmě customu, tedy silně upravené sériové motorky. Nejbáječnější na tom je, jak celý stroj výborně funguje v rozličných podmínkách.

Bobber je sice teoreticky postaven na základě modelu Bonneville T120, což ale spočívá tak maximálně v tom, že používá stejnou variantu řadového dvouválce Triumph 1200 cm3 s vysokým točivým momentem. Jedná se o osmiventilový, kapalinou chlazený motor s 270ti stupňovou klikovou hřídelí a šestistupňovou manuální převodovkou.

Bobber má nový, dvojitý systém sání vzduchu (airbox) s dvojitým filtrem a výfukovým systémem s charakteristickým zvukem, o němž jsem si zprvu myslel, že nemůže být sériový. Může! Dvouválec je velmi příhodně naladěn "spodově", takže dostatek výkonu a točivého momentu nabízí už v dolním rozsahu otáček. Konkrétně je to nečekaných 77 koní při 6 100 ot./min a 106 Nm při 7 000 otáčkách. Řídící jednotka nabízí dva jízdní režimy. (Road a Rain, z nichž oba mají přístup k celému výkonu motocyklu, který je ale jinak dávkovaný)

Z moderních vymožeností stojí za zmínku přítomnost povinného ABS a kontroly trakce, která se dá vypnout ale docela často přijde vhod. Jednou z příjemných informací, která velmi potěší, je dlouhý servisní interval, takže kávička v servisu vás čeká až po odjetí 16 000 kilometrů.

Už jsem řídil amerického "bobbera" od Indianu, takže jsem byl velmi zvědav, jak se s výzvou na stejné téma popasovali u jedné z nejstarších motocyklových značek světa. Obavy nejsou na místě. Hned první usazení na motorce člověku natáhne úsměv až po kraje přilby. Na tuhé jednosedačce, která jako by vypadla nějaké mašině ze 30. let, se sedí proklatě nízko a blízko k asfaltu, což ale záhy oceníte, jakmile se s nenuceností Bobberu vlastní nakloníte do první zatáčky.

I když jsem spíš vyšší postavy, standardně nastavené sedlo jsem neměl potřebu přestavovat. Méně vzrostlé jedince nicméně potěší možnost snížit výšku sedadla až na 690 mm a také možnost jeho nastavení nejen na výšku, ale také v ose motocyklu. Indikovaný dojezd po naplnění nefalšované plechové nádrže značí 165 kilometrů, což není mnoho, ale kdo by na takovém kostitřasu s minimálními zdvihy jezdil někam dál než do vedlejší dědiny? Chyba lávky, nádrž jsem během tří dnů doléval hned třikrát!
S vidinou blízkostí křivolaké okresky se ale zprvu proplétám městem a dívaje se řidičkám malých Fiatů přímo do očí, uvědomuji si, že sedím skoro na zemi. Ano, je to opravdu bobber a v přesvědčení mě utvrzuje nejen nízký posed, ale i celkový projev motorky od zvuku až po tvrdší podvozek. Tuhá podstata stroje má dvě stránky - na jednu stranu si můžete i díky nečekaně tuhému ránu dovolit poměrně sportovní tempo limitované v zatáčkách jen stupačkami, na druhou stranu je fakt, že nečekaný výmol dokáže jezdce nepěkně nadhodit v sedle.

Asi bych si nedovolil hodnotit Bobber jako městský tip, ale způsob, jakým se na něm lze elegantně a vždy s bohatou rezervou výkonu lhostejno na jakém stupni prohánět ulicemi, má velké kouzlo nehledě na všudypřítomnost pohledů kolemjdoucích a kolemjedoucích.

Na devatenáctku vpředu a 150 mm širokou šetnácku vzadu by se motorka s 228 kily suché váhy a zdvihem tlumičů 80 mm neměla nechat tak snadno ovládat. A přece je to tak. Další a další požitkářsky pojaté zatáčky mě přesvědčují, že ten zdánlivě archaický rám nejspíš odléval nějaký kouzelník.

Jakkoliv se snažím motorku rozvlnit nebo znervóznit, nedaří se mi, ať už jdu rázně na brzdy nebo neurvale akceleruji, nic. Konečně se tedy odhodlám vypnout kontrolu trakce a Bobber se mi záhy po startu odvděčí krásným odjezdem s minimálně desetimetrovým gumovým podpisem na asfaltu.

Do zatáček se tento Triumph vrhá tak směle, že stupačky si s asfaltem tykají více než "ducatisti" s autorizovaným servisem. Musím se přiznat, že takový kus zábavy jsem od motocyklu tohoto stylu určitě nečekal, ba naopak jsem před zápůjčkou v duchu durdil "co mi to zase dali." Manipulace na místě a pokládání do zatáček je tak snadné a jde s takovou jistotou, až nabudete snadno podezření, že Bobber snad uhranul Speed ​​Tripple a odebral mu velkou část genů. Zkrátka a dobře Bobber od Triumphu určitě převyšuje své konkurenty nejen v daném segmentu, ale je mnohem mnohem zábavnější než spousta strojů pro divočení primárně určených.

Nejenže má tato motorka dokonalou asfaltovou DNA, ale je také neuvěřitelně fotogenická. Jednoduchý až minimalistický design není jen o tom, že bylo z motorky shozené všechno nepotřebné, ale zajímavé jsou hlavně nejmenší detaily jako zpracování sedla, zajímavě řešený kryt na baterii, kryt zadní nádobky na brzdovou kapalinu a samozřejmě velmi zdařilá imitace karburátorů. Navíc Triumph nabízí dalších 150 dílů, kterými můžete svůj bike ještě víc odlišit.

Bobber je přesně tím ideální lékem na nedělní pohádání se s manželkou a následné odreagování a odvibrování negativních emocí. Kdybych měl vyřknout tři věci, které mě na něm zaujaly nejvíce, je to motor a jeho podmanivý zvuk i točivý moment. Dále dobrý kus práce na rámu, který pozitivně překvapil. A přestože jsem kontrolu trakce vypínal při každém otočení klíče, tato funkce má u této motorky svůj smysl.