Kterak jsem zahrabal Mazdu CX-30. Aneb bahýnko na Vysočině mi dalo lekci, na kterou nezapomenu

Za volantem všech možných aut už jsem strávil téměř 30 let a zejména posledních 15 let mám i hodně vysoký roční nájezd ve vyšších desítkách tisíc kilometrů. Se skromností mně vlastní se tedy považuji za zkušeného řidiče. Jenže, jsem asi usnul na vavřínech, a tak se mi při natáčení testu Mazdy CX-stalo něco, s čím jsem opravdu, ale opravdu nepočítal...

U natáčení testů aut je vždy nejtěžší fáze, během níž připravuji scénář a hledám první myšlenku. Pak už to jde mnohem snáz a skoro samo. U Mazdy CX-30 jsem si od začátku říkal, že sice jde o moderní a krásné SUV, ale musím s ním na chvíli alespoň na polní cestu. Samotné natáčení probíhalo v pohodě. Lokací bylo okolí obce Opatov na Vysočině, kde to mám díky malebné krajině moc rád. To ráno jsme já i štáb vstávali kolem 4 hodiny ráno, abychom využili krátký zimní den na maximum.

Po zhruba šesti hodinách práce se ve mě perou myšlenky - mám jet do terénu, nebo ne? Nakonec vítězí "ano" a já vyrážím.

Do oka mi padla sympatická, nerozbitá polní cesta, která je zalitá slunečním světlem. Jenže hned, jak jsem na ni najel, jsem začal tušit problém. Na Vysočině bylo to ráno osm pod nulou, jenže v odpoledních hodinách vystoupala teplota na šest nad nulou. To, co se mi v tu chvíli odehrávalo pod koly, jsem nechápal. Polní cestu totiž slunce prohřálo zhruba do hloubky jednoho centimetru, a právě ten jeden centimetr se skládal z toho nejjemnějšího bahýnka, s nímž se měl kdy tu čest. Mazdu CX-30 stahovala sebemenší nerovnost a na pokyny volantu vůbec nereagovala.

V duchu jsem si pořád opakoval, že to nemůže být tak strašné a že nebudu zastavovat: "Pořád jeď! Pořád jeď!". Doufal jsem, že najdu dostatečný prostor na otočení auta a už jsem se těšil na úprk z nelehké situace. Bohužel jsem ale po pár desítkách metrů musel zastavit, jinak by došlo k poškození auta od prohlubujících se kolejí.

Chvíli přemýšlím a říkám si, že to všechno nějak zvládnu. Vystupuji, kontroluji situaci a začínám být sám na sebe pěkně naštvanej. Odtud prostě nebude cesty bez další pomoci. Kromě toho si představuji, jak budu vysvětlovat na Mazdě, že jsem jim poškodil auto.

Neštěstí je Vysočina můj rodný kraj a v Opatově bydlí bratránek. Volám mu a mám štěstí - je doma! Posílá mi na pomoc své dva syny s traktorem. Jen těžko bych popsal pocity, které jsem zažíval, když mazdu táhl traktor. Měl jsem strach, že padnu do oranice a začnou praskat plasty. Naštěstí jsou kluci Roman a Dan natolik zkušení, že jsme Mazdu dostali na pevnou půdu víceméně bez úhony. Jediný šrám, trocha bláta v podbězích a na kapotě... to je ještě solidní bilance, když vezmu v potaz, v jaké jsem byl šlamastyce.

A tak jsem o zkušenost bohatší. Už vím, že bych se s klasickým civilním autem do podobného terénu nepouštěl. Troufnu si dokonce říct, že v dané situaci by stejně dopadlo i velké SUV. S touto v podloží zmrzlou a na povrchu bahnitou pastí by si poradilo jen auto 4x4 s pořádnými špunty na pneumatikách.

Podrobnosti včetně toho, jak mě traktor tahal, uvidíte dnes večer 20.15 na Prima COOL v premiéře nové epizody Autosalonu.