Nízké otáčky mu nechutnají
Zatímco jízda s pětidveřovým hatchbackem po okreskách je celkem zábavná, kombíku úzké zakroucené silničky nechutnají. Působí dojmem hodně velkého a těžkopádného auta, subjektivně ještě většího, než ve skutečnosti je. Na druhou stranu poskytuje spoustu pohodlí, dokáže se vypořádat s drtivou většinou nerovností. Mnohem lépe se cítí na dálničních úsecích, kde jsme z něj měli pocit auta téměř manažerského, dospělého a neochvějného.
To ale není nic nového, taková byla Astra Sports Tourer vždy. Jak s touto charakteristikou ladí tříválcová naftová patnáctistovka pod kapotou? Nic moc. Rozhodně totiž nejde o motor, který by si mohl důstojně bublat v nízkých otáčkách. V těch byla totiž testovaná verze vyloženě marná. Pod 1500 otáček za minutu motor vibroval a po sešlápnutí plynu téměř nereagoval. A vzhledem k dlouhému šestému rychlostnímu stupni, kdy motor při 90 km/h točil cca 1600 otáček, jsem musel velmi často řadit. A to i na dálnici. Po zpomalení na 100 až 110 km/h jsem musel podřazovat na čtyřku, aby motor alespoň trochu zrychlil. Šestka je tak mimo dálnice při jízdě podle předpisů téměř nepoužitelná. Teprve nad 2500 otáček se tříválec zcela zklidnil, nebyly znát vibrace a naopak jsme vnímali koně i newtonmetry pod kapotou.
Ano, musíme brát v potaz, že jsme měli zcela nové auto s několika málo kilometry na kontě, které se postupně zajíždělo a situace se zlepšovala. A to se týkalo i spotřeby. Pod pět litrů na sto kilometrů se nám ale moc nedařilo jezdit, podle výrobce by to mělo být podle reálné normy WLTP kolem 4,5 l nafty na 100 km. Výhoda proti benzinovému tříválci spočívala v tom, že diesel tolik nežral při hodně rychlé jízdě na dálnicích. Kde by benzinový motor bral deset litrů, nafťák se spokojil se sedmi.
