Americké monstrum s výkonem 800 koní jsme vzali na okruh. Challenger ukázal sílu i velkou slabinu

Martin Müller alias Mulidx v televizním pořadu Autosalon otestoval poměrně netradiční vůz. Jde totiž o model, který se už nevyrábí, navíc nikdy nebyl dostupný v Evropě a do toho všeho má výkon přes 800 koní. Řeč je o americkém sporťáku Dodge Challenger ve verzi SRT Hellcat Redeye Widebody Jailbreak. My jsme tuhle bestii vytáhli na závodní okruh do Sosnové, kde jsme s ním absolvovali naše tradiční disciplíny - losí test, zrychlení z 0 na 100 km/h, měřené kolo a test reálné spotřeby.

Dodge Challenger třetí generace se vyráběl od roku 2008 do roku 2023 a během dlouhých patnácti let vznikla řada jeho výkonných verzí. Jednou z těch nejostřejších je SRT Hellcat Redeye Widebody Jailbreak, která stojí téměř na samotném vrcholu nabídky. Označení Redeye znamená výkonnější provedení Hellcatu, zatímco Jailbreak přinesl ještě několik koní navíc a především výrazně větší možnosti individualizace. Zákazníci mohli kombinovat barvy karoserie, pruhy, kola, brzdy nebo prvky interiéru způsobem, který Dodge u běžných verzí nenabízel.

Pod obrovskou kapotou pracuje přeplňovaný benzinový osmiválec 6.2 HEMI V8 o objemu 6166 cm³. Jde o výkonnější provedení motoru Hellcat označované High Output a v případě Jailbreaku dosahuje podle americké metodiky výkonu 807 hp, tedy 602 kW, což odpovídá přibližně 818 evropským koním. Točivý moment činí mohutných 959 Nm. O přeplňování se stará mechanicky poháněný kompresor a motor má dokonce vlastní systém chlazení nasávaného vzduchu Power Chiller, který využívá klimatizaci. Veškerá síla přitom míří výhradně na zadní kola.

Manuální převodovku byste u Redeye Jailbreak hledali marně. Standardem je zesílený osmistupňový automat TorqueFlite 8HP90, který zvládá obrovský točivý moment osmiválce a umožňuje řazení pádly pod volantem. Řidič může měnit také charakter auta pomocí jízdních režimů Street, Sport a Track, které upravují práci převodovky, řízení, stabilizace i adaptivních tlumičů Bilstein. Zadní náprava navíc používá samosvorný diferenciál.

A drobeček to rozhodně není. Challenger Widebody měří 5017 mm na délku, 1990 mm na šířku bez zrcátek a 1461 mm na výšku, přičemž rozvor dosahuje 2946 mm. Hmotnost Redeye Widebody je přibližně 2032 kilogramů, takže přes výkon převyšující 800 koní jde pořád o více než dvoutunové kupé. Na dvacetipalcových kolech jsou pneumatiky široké až 305 mm a o zastavení se starají přední šestipístkové brzdy Brembo s kotouči o průměru 400 mm. Nádrž pojme 70 litrů benzinu. Je to zkrátka poctivá „Amerika“ se vším všudy. Jak si Dodge poradil s našimi disciplínami?

Test Dodge Challenger Hellcat Redeye jsme jako vždy zahájili losím testem, při kterém se naplno projevilo, že obří americký muscle car rozhodně není stavěný na rychlé změny směru. Je to zkrátka pořádný kus železa s obrovským motorem vpředu a tomu odpovídalo i jeho chování.

Úhybný manévr jsme dokázali projet maximální rychlostí 73 km/h, což je spíše podprůměrný výsledek, obzvlášť když vezmeme v úvahu suchou trať a dobré podmínky. Challenger působil těžkopádně, předním kolům chvíli trvalo, než se při prvním zatočení pořádně zakousla do asfaltu, a situaci řidiči neusnadňovalo ani poměrně pomalé řízení. Losí test tak za volantem nebyl zrovna příjemným zážitkem.

Pak ale přišla disciplína, ve které měl Dodge ukázat svou výrazně silnější stránku – akceleraci. Pomocí GPS měřiče jsme naměřili zrychlení z 0 na 100 km/h za 5,4 sekundy. Samo o sobě jde o velmi solidní výsledek, jenže od vozu s výkonem přes 800 koní jsme čekali ještě výrazně lepší čas. Papírově by se měl Challenger dostat přibližně na hranici tří a půl sekundy.

Velkou roli ale sehrály pneumatiky. Ty už byly značně opotřebené a navíc poměrně tvrdé, takže při rozjezdu nedokázaly obrovský výkon efektivně přenést na asfalt. Jakmile se však Challenger chytil a získal trakci, začal nabírat rychlost opravdu brutálním tempem. Takže to ho svým způsobem omlouvá.

Následovalo měřené kolo na technicky náročném okruhu v Sosnové a právě tady se znovu ukázalo, že podobný typ trati není pro americký sporťák jeho přirozeným prostředím. Challenger nás sice v některých zatáčkách překvapil tím, jak ochotně dokázal zatočit, jenže limity vysoké hmotnosti nešlo obejít. V některých pasážích se auto tlačilo po předních kolech ven ze zatáčky, jindy naopak přecházelo do přetáčivosti a pomalé řízení práci za volantem rozhodně neusnadňovalo.

Největším problémem ale byly brzdy. Na tak těžké a výkonné auto působily při ostrém okruhovém tempu nedostatečně a zabrzdit z vysoké rychlosti na konci rovinky do utažené zatáčky nebylo vůbec jednoduché. Brzdy rychle dostávaly auto do zásahu ABS a právě prudké brzdění společně s utaženými zatáčkami patřilo mezi místa, kde Challenger ztrácel nejvíce času.

Výsledných 49,1 sekundy přesto není vzhledem k charakteru auta vůbec špatných. Pro srovnání, například Mercedes-AMG E 53 byl na stejné trati pouze zhruba o dvě sekundy rychlejší. Za volantem Dodge jsme se ale při stanovení tohoto času pořádně zapotili a dostat z něj takové tempo rozhodně nebylo jednoduché.

Poslední disciplínou byl test reálné spotřeby a také v něm Challenger potvrdil, že je pravým americkým muscle carem. Po absolvování naší stokilometrové testovací trasy ukázal palubní počítač průměrných 12,5 litru na 100 kilometrů. To je číslo, které na stejné trase vídáme u elektromobilů – jen místo litrů počítáme kilowatthodiny.

Challenger se tak zařadil mezi nejméně úsporná auta, která jsme v rámci tohoto testu dosud měřili. Ještě vyšší spotřebu zaznamenal pouze obrovský americký pick-up Dodge Ram. Vzhledem k výkonu, hmotnosti a celkové filozofii Hellcatu ale takový výsledek vlastně není žádným velkým překvapením.