Zažijte africké “Mariánské Lázně”. Zadarmo!
Kobous
Opuštěné stavby vrhají na dláždění smutné stíny, sem tam vykoukne tvář ze dveří či okna. Na pár lešeních si hrají na práci dělníci. Pusto a ticho. Je totiž Ramadán a všechno se probudí k životu až ve druhé polovině června. Korbous dřímá v očekávání. Přijeli jsme moc brzy.
Přesto zůstávám a klidně se zeptejte proč. Vyvěrá tady totiž několik léčivých přírodních siřičitých pramenů, jak studených, tak horkých. Lázně a jejich léčivé účinky si užívali už staří Římané. Historická magie města přemůže jeho prvotní studené objetí a já se hned vrhám k nejbližšímu horkému vřídlu a hltám blahodárně zavánějící vodu. Jestli se starým Římanům po napití křivil obličej jako mně, nevím, má ale pomáhat na žaludek, zažívací potíže a funkci střev. Takže jsem se rozhodl to přežít. :-)
Poté poklábosím s místními, oni lámou francouzštinu, já anglický jazyk. Sem tam se potkáme a dáme něco dohromady, Všichni mi ale naznačují, a to vehementně, že mám vyjet z města ven. Asi jsem něco minul. Vracím si v paměti projetou cestu a nevzpomínám si na nic ultra zajímavého. Nicméně poslechnu a otáčím Kodiaq zpátky. A dobře dělám
Po jednom kilometru narážím na pár zaparkovaných aut a jakýsi kiosek. Ten zeje prázdnotou. Všichni, kdo parkují, míří dolů k moři. Co tam asi najdu tak světoborného?
Musím přiznat, že naprosto dokonalé místo. Z hor sem vyvěrá asi 70 stupňů horký pramen, který po skále stéká k moři. Pod skálou vidím užívat si sirně slané lázně asi desítku Tunisanů. Různě se odklánějí od skály, nebo naopak přibližují, aby tak korigovali teplotu minerální a mořské vody. Když je moc horko, rozeplavou se směrem do moře. Nad celým výjevem se vznáší oblak páry jako v nějakém filmu. Malá Pepinka, co cestuje se mnou, se začíná hned svlékat a chce tam hupsnout taky. Kdyby to bylo u nás, nechám ji kalhotky a nic neřeším. Tady ale ctím zvyky a povahu muslimů. Dávám Pepince neoprén, který ji zakrývá ramena a sahá skoro ke kolenům. Pokud budete individuálně cestovat po arabských zemích s dětmi jako já, neoprén vřele doporučuji.
Pepinka mizí, jak by řekl vinař, v nečekané cuvee chutné minerální vodě. Hned pochopí, jak tělem pracovat s mícháním teplot, strašně se řehtá a mně je jasné, že ji odtud nedostanu dřív než za hodinu. V Tunisku se ale nespěchá. Usedám na kraj skály a líně pozoruju lázeňský mumraj pode mnou. Samí muslimové, dokonce zcela zahalené ženy se koupou, a mezi nimi malá šestiletá evropská holka. Pomáhají jí lézt přes kameny, ptají se, jak se jmenuje. Společenská komunikace jako “v Marijánkách”. Obrovský kontrast reálného zážitku a “objektivních” novinových zpráv. Kdo ale často cestuje, už ho ona diference nepřekvapí. Lidé a děti jsou jednoduše na celém světě stejní.
Sem se určitě vrátím. Voda stékající z tajemných vod nad městem Korbous totiž neléčí jen tělo, ale i duši. Proškrtávám náš odpolední plán, mažu ho a mačkám “delete”. Zůstáváme tady. Po dlouhé době si totiž nehraju na odpočinek. Skutečně odpočívám.
Kodiaq šplhá do skal. Dovolí mu to Berbeři?
Představte si rovinu. Na té rovině kopec, na něm vysokou skálu a na té skále vesnici. Zbudovali ji původní obyvatelné severní Afriky - Berbeři. Takovou trofej nemůže náš Kodiaq na tuniské cestě minout. Házím blinkr doprava a mířím ke skále. Kolemjdoucí mávají, že “tam jakože ne!” Nezpomaluju, naopak přidávám plyn. Vyšplhal se Kodiaq k Berberům, nebo se vzdal a otočil? To se dozvíte už zítra v dalších zápiscích z autosalonové expedice Tunisko.
Autor článku: expert Josef Vrtal
