V zubech písek, v očích sůl, autem jel by jenom v..
Autobus, co zastavil na věky
Zrádnost bývalého moře nejlépe dokumentuje kostra autobusu, jehož řidič přecenil své síly, uvízl a proměnil hromadný dopravní prostředek v největší slaneček na světě. Ani se ho nepokoušeli vyprostit. Jeho rozpadající se skelet odrazuje ostatní od podobných výletů do solné pláně. Mě ale nezviklal.
45 kilometrů fata morgany
Přes jezero vede od devadesátých let minulého století vyvýšená silnice. 45 kilometrů nevidíte kolem nic jen tetelící se rovinu s nulovou vegetací, co se rozhodla vašemu zraku přehrávat nekončící odleskovou symfonii solných krystalků. Fouká vítr tak silný, že proti němu nakloníte tělo pod úhlem 25 stupňů a on ho drží.
Máš rád Kodiaqa jako sůl?
Slézám z náspu dolů a nohou kontroluji povrch. Mám štěstí. Tvrdý slano-beton. Vedu Kodiaq ze silnice na jezero. Naložím mu a hned pochopím, jak umí zdání klamat. Kola okamžitě probořila povrchovou krustu a je cítit, že zápasí s mazlavou kaší. Zastavit znamená věčný slaneček. To nemohu dopustit.
Není cesty ven
Ideální jet furt rovně, žádné prudké trhání volantem a už vůbec ne zpomalit a otáčet se. Mám za sebou tak tři prosolené kilometry, když s hrůzou zjišťuji, že se násep, po kterém vede spásonosná silnice, zvedl a proměnil v horolezeckou stěnu. Kodiaq musí pokračovat a já se vypočítavě začínám modlit ke všem monoteistickým bohům, aby nám ukázali nebořivou cestu. A oni vyslyšeli.
Kůň ze soli, loď ze dřeva a medvěd z kovu
Přijíždím na bizarní místo, kde uprostřed pláně vztyčil kdosi slané sochy. Opodál dokonce odpočívá loď. Její čas přichází jednou za 10 let, kdy mraky přinesou deště natolik vydatné, že se po jezeře dá i plout. Vyjíždím se svým medvědem zpátky na silnici a nehodlám ji opustit. Sůl nad zlato, ale asfalt nade vše.
Autor článku: expert Josef Vrtal
