Trajekt do Tuniska podepsal smlouvu s levným ďáblem
Vítám vás opět při čtení deníku autosalonové expedice Tunisko. Včera jsme se rozloučili tím, že tým pořadu úspěšně koupil lístky na trajekt z Itálie do Tunisu. Po mnoha komplikacích je zaplatil a mohl vyrazit na cestu.
Dostatečná rezerva
Z Prahy do italského přístavu Civitavecchia hlásí navigace asi 1300 km. Plánujeme cestu na dva dny. Ne proto, že by se nedala ujet naráz, ale vezeme spoustu techniky, vybavení, ale hlavně přepravujeme vůz, který budeme v Tunisku točit - Kodiaq Scout. Jakákoliv drobná nehoda by znamenala konec cesty, která se víc jak měsíc připravovala. Žádný riskování, dodržujeme předepsanou rychlost i odpočinkové přestávky. Plán zní dojet zhruba 150 až 200 km před přístav a tam přenocovat. Počasí včetně hustoty dopravy nám přeje. Řidiči doprovodného vozu jsou sice mírně rozhozeni šířkou některých italských dálnic, která spíš připomínala rekonstruované úseky českých komunikací svedených do jednoho pruhu se sníženou rychlostí, ale zvyk je železná košile, a tak i my po chvilce předjíždíme vlekoucí se kamiony 120-kou s odstupem od jejich boku asi 80 centimetrů.
Plán vychází. Nocujeme 90 km od Civitavecchii v hotelu, který produkce odpálila dvě hodiny před příjezdem přes booking. Čtyřhvězda za cenu 700 Kč na osobu včetně snídaní. Super! Panuje všeobecná spokojenost. Navíc ráno máme dostatečnou rezervu pro nalodění, ale hlavně pro případnou prohlídku. Té se vždycky lehce děsíme, protože vezeme spoustu podezřelých věcí. Třeba dron, který se poslední dobou stává rudým hadrem před očima všech světových celníků (naši kameramani by mohli vyprávět, vozíme ho rozložený na kousky v několika zavazadlech s výmluvou, že jde o náhradní díly a ani to mnohdy nepomáhá) .
Vzhůru do kajut
Po příjezdu do přístavu děkujeme bohu, že neplujeme z Janova. Civitavecchia působí rodinným dojmem, žádné fronty, nulový stres. Výměna voucherů za palubní lístky trvala ani ne 10 minut. Trajekt vyplouvá v 18:50. My stojíme u portu číslo 28 v předepsaném čase 15:50 jako jedni z prvních. Kontrola proběhla tak rychle, že člověk nezaznamenal, že vůbec nějaká byla. Za dalších 15 minut stojí Kodiaq v první řadě parkingu ve třetím patře lodi. Balíme nezbytná zavazadla a vzhůru do kajut.
Tady příběh přeruším s drobnou radou pro dobrodruhy. Pro případ delší plavby si vždycky jedno zavazadlo zabalte takzvaně do foroty tak na dva dny. Oblečení, toaletní potřeby, popřípadě vodu nebo jídlo. Není nutné do kajuty lodi tahat všechny kufry. V okamžiku vyplutí se parking zavírá a nikoho, až na výjimky, nebo v doprovodu, tam nepustí. Jednoduchá prevence krádeží. Tím chci říct, nenechávejte si v autě léky, plínky pro děti nebo jiné potřebné maličkosti. Posádky trajektů bývají neomalené a žádost o individuální návštěvu parkingu by se mohla nevyplatit.
"Byznys pohoštění"
Ale zpátky k příběhu. Kromě nás a posádky na trajektu není žádný Evropan. Zbytek cestujících tvoří Tunisané. Jejich auta jsou přeplněna zbožím, na střeše mají instalované přetékající zahrádky nabité jízdními koly, ledničkami a dalším harampádím. Překvapením bylo, jak si mnozí z nich zabrali místo v restauraci a hned si přes sedačku u stolu hodili spacák. Inu, pluje se přes noc a spát se musí, a i ten kdo nemá kajutu, to ve finále musí zalomit. Každé místo, ideálně měkké, se počítá. Někdo rozhodí karimatku, někdo má dokonce nafukovací matraci. Noc bude - zdá se - podobná bivaku u Armády Spásy. Naštěstí naše kajuta září čistotou, je úhledná, dokonce s výhledem na moře a navíc nás čeká byznys večeře. Skvělý!
Nadšení brzy opadlo. Pohled do jediné společenské místnosti ukázal, že se proměnila v noclehárnu. Najít místo, kde by člověk pozřel lodní stravu s úrovní kvalit školní jídelny, bylo nadlidským úkolem. Nakonec přeci jen v rohu vykouknul malý upatlaný stůl a nechal na sebe položit tácy s kuřetem, co vypadalo jako ryba a rybou, co vypadala jako rizoto. Hlad je hlad a “vino bianco” za 2,50 Eur dodalo lodní šlichtičce alespoň zpětně něco chuti. No nic - dobrou noc! Ráno moudřejší večera.
Nebylo. Byznys snídaně vypadala přesně jako na přiloženém obrázku. Džus mdlé barvy i chuti, pečivo začalo pravděpodobně tvrdnout už na konci druhé světové války. Marmeláda vytekla z kelímku lehce zkvašená přes nahnilé jablko. Pozor, necestujeme na tuniské lodi. Tohle vše nám připravila italská společnost.
Požární cvičení
Ovšem vrcholem pobytu na trajektu bylo požární cvičení. To mělo demonstrovat připravenost posádky pro případ nečekané situace. Kuchaři a číšníci vyměnili bílé kostýmy za hliníkové nehořlavé kombinézy a snažili se “jakoby” uhasit požár jedné ze strojoven. Kdyby tohle viděl Forman, netočil by “Hoří má panenko” na české vesnici, ale na našem trajektu. Hned jsem se cítil bezpečněji.
Naštěstí se loď po asi 16ti hodinách plavby zdárně dostala do hlavního města Tunis. Kodiaq neutrpěl žádné parkovací šrámy a bez ztráty kytičky vyrazil na tuniskou půdu, kterou teď bude 14 dní okupovat. Ale tenhle příběh vám naservírujeme až zítra!
Cihlou proti autu
Vezměte cihlu, pořádnou, asi tak 30 na 25 centimerů, zdvihněte ji do výšky a rozflákněte o kapotu auta. Co se stane? Nic. V Tunisku jsme objevili automobil, který to bez úhony přežil. A pozor, tento vůz nepodřete ani šroubovákem. Jmenuje se Wallys a my jsme ho jako jedni z mála Evropanů testovali. Víc podrobností už zítra. Aneb, jak vypadá auto, které se narodilo Jeepu a Trabantu. Jste zvědaví?
Autor článku: expert Josef Vrtal
