Tragédie na Dakaru
Nikde nezažijete tolik nadějí, euforie, zklamání a slz jako na Rallye Dakar. Jeden den jste na vrcholu, obletován kamerami, druhý můžete ležet v nemocnici s prognózou doživotního invalidy. Každý start vrtulníku zvedá oči dakaristů k nebi s přáním: ,,Leť točit jen pro kontrolu kvůli organizaci, rozhodně nemiř k některému z rozbitých závodních jezdců.”
Hned po prvním prologu mi Ondra Klymčiw ukazoval na telefonu, jak dopadl na motorce jeho kolega Portugalec ( Joaquín ) Rodriguez. Skočil z duny na dunu. Z vrcholu jedné do středu druhé. Jakoby skokan na lyžích dopadl na protější kopec. Děsivý pád. Ondra ho komentoval to slovy - nejhorší, co se ti může stát.
Pár dnů na to vrtulník letěl právě pro něj. Ledová sprcha, ztrnulost, skoro strach pídit se po podrobnostech: Vědělo se jen, že Ondra leží v nemocnici v peruánské Limě v umělém spánku a čeká na operaci. Naděje na dakarské vavříny se ve vteřině proměnila v přání a naději na život. Kolotoč Dakaru se ale nezastavil, roztáčel své etapové vrtule dál.
V bivaku v argentinském městě Salta natáčíme rozhovor s Gabrielou Novotnou, Klymčiwovou týmovou kolegyní, když do toho přijíždí dodávka, ze které vyskakuje Ondrův táta. Se slovy: “Nazdar Bejci..”, rázem prolomí hrozivé čekání, protože jeho úsměv od ucha k uchu naznačil, že jeho kluk je vzhůru a operace proběhla úspěšně. Slavilo se vítězství nad zraněním a splněné přání rodiny: ,,Vrať nám ho, Dakare, tak, jak jsme ho k tobě vyslali!”
Další z příběhů - Štefan Svitko. Slovenskej motorkář, rovnej kluk, kolem kterýho chodí s respektem i ty největší motorkářský hvězdy. Dokázal, bez podpory továrního týmu, v podstatě jako jednotlivec-individualita skončit v dakarský tlačenici před dvěma lety druhý. Prozradil mi, že když loňský Dakar spadl 6x za jeho celou dobu, dost se na sebe zlobil. V letošních těžkých peruánských píscích spadl v jedné etapě i 10 krát, všichni padali. Uvědomuju si, jak děsivá musela být každá z tratí. Traduje se, že těžký Dakar vyřadí až polovinu účastníků. Ten letošní k tomu má skvěle nakročeno. Bohužel i Štefan Svitko skončil na Dakaru s bolestivým a vyřazujícím zraněním. Paradoxem je, že jen několik desítek hodin po jeho odchodu přišla za organizátorem delegace motorkářů a společně se dohodli, že kvůli náročnosti zruší jednu z etap. Zraněných a pádů už bylo neúnosně mnoho.
Zklamání a bezmocnost ale může připravit samotná technika a stroje. Jeden z dakarských večerů natáčíme přípravu Martina Prokopa a jeho týmu. Jdeme s ním na tiskovku, kde organizátor dává jezdcům poslední informace, protože těsně před dalším startem verifikuje trať. A tady informuje o případných změnách, vydává upozornění, popřípadě upravuje časový harmonogram. Martin Prokop ví, že jen ten, kdo má na Dakaru nejpřesnější informace, se může stát nejlepším. Po tiskovce pokyne hlavou a když vidí, že na další den organizátor plánuje svolat další až na deset hodin večer, utrousí: ,,To bude masakr, počítají, že závodníci se budou vracet pozdě… - Písečná etapa s vegetací, ostrými trsy a drny trávy, písek, co spíš připomíná pudr, to bude peklo pro auta i lidi. Teplota minimálně 30, na písku i o 10 víc. Martin sedí se svým navigátorem v karavanu a projíždějí roadbook, pak to ukončí slovy - jde spát, bude to těžkej den.
Jsme dohodnutí, že si na Martinova Forda počkáme v cíli náročné etapy, aby byl náš materiál kompletní. Přijíždíme asi hodinu před jeho plánovaným příjezdem a už z dálky vidím - něco není v pořádku. Jindy veselí kluci z týmu mají svěšený hlavy a jen utrousí - není to dobrý. Co se stalo? Odešel alternátor, pak klekla baterka, pak celý auto. Martin měl štěstí, že zůstal stát asi 8 kilometrů před servisní zónou, kam ho dotáhl další z českých závodníků Tomáš Ouředníček. Tam auto prošlo resuscitací, ožilo, ale ztráta skoro dvou hodin znamenala dýku do zad nadějím na bednu, jak dakaristé přezdívají stupně vítězů.
Čekáme u cílový páky, Martin dojíždí, jdeme k němu pro první reakci po závodu. Otevřou se dveře auta a tam sedí zaprášenej, unavenej chlap, ketrý si sáhl skoro na dno svých sil. Asi minutu nic neříká, jen vydechuje, rozhlíží se kolem. ,,Už to víte, co? Je po ptákách, odešla technika, hrozný podmínky.” S otevřenými dveřmi a vyčerpaným výrazem veze svůj Ford k mechanikům týmu. Tam po chvíli rozčarování beznaděj ustupuje. Na místo ní nastupuje profesionální strategie, prostě to tak je, není na co, ani komu nadávat, musí se bojovat, přece si Dakar nevezme další českou hlavu! Technika Martina zrazovala i další dvě etapy, ale bojovník umí Dakar ohrozit i se zlomeným mečem, prasklou tětivou luku nebo jen posledním nábojem v pistoli. Tak se rozeznávají poražení od těch, kteří si zasluhují vítězství.
Od světa jezdců se teď přenesu k nám, televiznímu týmu. I my máme někdy těžkou hlavu. Třeba když spadl dron. Zůstal jako kohoutek z pohádky s nožkama nahoře viset na skále v nepřehledný zatáčce. Tak osm metrů kolmá stěna, pak dalších deset metrů příkrý sypký svah. Zprvu se zdálo jednoduché ho vysvobodit - prostě na skálu vylezeme a je to. Jenže není skála jako skála, tahle byla perníková, na co člověk stoupnul, čeho se chytil, zůstalo v ruce nebo se ulomilo. Nešlo se vyšplhat ani tři metry vysoko, natož přes dvacet. Rychlý plán zní: sehnat žebřík. Ale pokoušejte se o to někde uprostřed divočiny, v nejbližší vesnici měli jen bambusový, dost nestabilní a ne moc vysoký. Nakládáme ho na auto, jedeme ke skále, ale ani žebřík nedává naději na záchranu. Dron nahoře zoufale bliká - sundejte mě, nebo umřu. Tak honem lepíme páskou k sobě všechny stanové tyče, jsou pružné, na délku určitě 17 metrů. Nahazujeme je na skálu, ale ani tento pokus nevychází. Přijíždíme tedy pod skálu autem. Z jeho střechy se snažíme nahodit stanové tyče jako prut. Marná snaha. Místo dronu padají na silnici jen šutry, co sem tam zasáhnou buď mě nebo auto. Podařilo se dron posunout o jeden metr. Výsledek pěti hodin drono-sysifovské práce. Pak se setmělo a byl konec. Muselo padnou rozhodnutí. Buď plošina, požárníci, nebo necháme dron svému osudu. Plošina 300 km daleko, požárníci 150. Dakar nečeká. Musíme odjet. Uděláme v zatáčce symbolickou značku, rozloučíme s naším milým dronem, který s námi obletěl půl světa, aby zůstal pochován na peruánské skále. Za týden se dozvídáme, že oblast postihlo zemětřesení, i nějaké mosty, přes které jsme jeli, spadly. Možná i náš dron nakonec dopadl na silnici, kde ho někdo našel, nebo ho rozmáčkla kola projíždějících aut. Sbohem, televizní včeličko, v La Paz jsme za 900 dolarů pořídili náhradu - dron č.2. Ale na tebe nezapomeneme. To víš, Dakarský kolotoč fičí dál, bez ohlédnutí, citu a soustrasti ke svým obětem.
Když dopisuju tyto řádky, zjišťuju, že v Dakaru nepokračují další česká jména. Zůstali jen ti železní, vytvrzení, se štěstěnou, která jím podpírá záda. I ti zbylí ale moc dobře ví, že za každou dunou, každým zlomem mohl i je potkat osud vypadnutí. Nehrajete totiž ruskou, ale dakarskou ruletu. Tady není v bubínku jeden náboj, tady se hraje opačně, jen jedna komora je prázdná. ,,Tak přilož k hlavě a střílej, když máš tu odvahu”, provokuje DAKAR! A oni tu zbraň vezmou a bubínek roztočí. Hrdinové!
Autor textu: Expert Pepa
Čtěte také:
http://autosalon.iprima.cz/dakar/dakar-omezil-rychlost-na-50-km-h
http://autosalon.iprima.cz/dakar/dakar-opustil-zemi-koky-lithia
