S Kodiaqem po stopách slavných filmů
Zrádná bouře chce skalp mladoboleslavského medvěda
Poušť ovšem dovede být zrádná. Poté, co romanticky míjíme stádo velbloudů, rozpoutá se větrné peklo. Cesta mizí pod směsí vířícího prachu. Vichr dosahuje až stokilometrové rychlosti. Viditelnost jako ve sněhové vánici s tím rozdílem, že když člověk vyleze z bezpečí auta ven, schytá tisíce pichlavých injekcí rozdivočelého písku. Oči prolévají proudy slz, aby ho vyplavily. Bez lyžařských brýlí do dvou minut začnou vypovídat službu. Naštěstí Kodiaq dokázal udržet kurs a my přijíždíme k cíli.
Nový hrdina - Pepi Wan Kenobi
Panorama filmové vesnice z planety Tatooine, nad kterou běsní živly, evokuje pocit, jako by u ní právě přistávala loď Impéria. Každou chvíli čekám, že na mě zamíří laserové zbraně vojáků v typických bílých stejnokrojích. Místo nich ke škodovce míří, nakloněni pod značným úhlem kvůli větru, místní obchodníci, aby udělali kšeft. Není divu, pro jejich hladovou potřebu dinárů, jsme dnes jediná oběť, nikdo další kvůli počasí nedorazil. Pepince vrazí na pochování pouštního fenka, mně navlečou dost amortizovaný kostým s atrapou světelného meče. Přijímám roli filmové postavy a vyrážím na průzkum.
Zvenku huj a uvnitř fuj
Neuvěřitelné, jak filmové pozlátko kulis Star Wars po tolika letech stále drží pohromadě. Zvenku honosné, skutečné, jakoby připravené pro další díl vesmírné ságy, zevnitř však zklamání. Laciná prkna, drátěná síť, filmová pěna a děravé stropy. Poušť by domy dávno pozřela, kdyby je Tunisané neudržovali při životě. Vracím kostým a slzím. Ne dojetím, ale díky písku. Místo deseti eur, co můj nový pouštní přítel požaduje, mu vmáčknu do kapsy modrou bankovku deseti dinárů. I tak mě doprovází s poklonami až k autu, kde zkasíruje dalších deset za pohlazení fenka. Skvělý byznys. Mává nám dlouze, dokud nezmizí zavát pískem. Vyrážíme vstříc dalšímu místu, kde se natáčel Anglický pacient.
Ztraceni v písku
Bouře kulminuje. Sunu se kupředu dvacítkou. Pravděpodobně jsme zabloudili. Sjíždíme a vyjíždíme strašlivý krpály. Malá Pepinka pláče, je jí špatně. Nevím co dřív, jestli uklidňovat dítě nebo kontrolovat terén před námi. Není vidět víc jak na deset metrů. Beru to s Kodiaqem naslepo a při bídě počasí kolem musím uznat, že se drží mnohem statečněji, než bych čekal. Nikde nedrbneme spodkem, ani náznak záhrabu. Po skalnatých, pískem zavátých kopcích šplhá jako horolezec. A pak náhle poušť mávla kouzelnou hůlkou, bouře skončila a hned bylo veseleji. Měníme skalnato-písčité cesty za klasickou silnici a míříme směrem k alžírské hranici. K filmové oáze Chebika. Ale o tom zase až příště…
Anglický pacient a koupel pod vodopády
Kouzelná atmosféra tuniských horských oáz se vám vryje do srdce a vy je už navždy budete mít před svýma očima. Když navíc vyzkoušíte koupel pod vodopádem skalního pramene a jako řidič provětráte auto na zatáčkovité silnici vedoucí k hranici s Alžírem, vyhodnotíte zážitek jako naprosto dokonalý. Fotogalerie a příběh oázy se na stránkách autosalon.tv objeví už zítra!
Autor článku: expert Josef Vrtal
