Kodiaq šplhá do skal. Dovolí mu to Berbeři?
Rovinaté silničky chudé na zatáčky, postupně dovolily horizontům, aby zásadně proměnily jejich charakter. Radost z toho má i převodovka, která rozehrála složitější skladbu, než jen dálniční tón sedmého stupně. A pak náhle, jako blesk z čistého nebe, přede mnou obří hora se skalnatou čepicí, nepřehlédnutelná, dominantní, co přitahuje jak magnet. Korunou její impozantnosti pak byla viditelná lidská obydlí.
Takrouna
Takrouna. Městečko, pod jehož názvem internetové encyklopedie většinou vysypou dva odkazy. První informuje o berberské vesnici zbudované vysoko na skále převyšující o 200 metrů okolí a ten druhý vzpomíná na významnou bitvu novozélandských vojáků v severní Africe během druhé světové války. Mě zajímá třetí nepublikovaný odkaz. “Dá se tam vyjet?”
Mapy v telefonu říkají “mělo by to jít”, dopravní značení na začátku Takrouny naopak kroutí hlavou, že cestu zatarasí rekonstrukcí. Po zkušenostech ze silnic Tuniska, kdy i červená na semaforu je spíš doporučení než příkaz, objíždím zátarasy a stoupám směrem k Berberům. Úzká, příkrá, rozbitě betonová pěšina připomíná schody do nebe. Objíždím po ní skálu a pomalu ukrajuju metry nadmořské výšky. Všímám si, jak má vesnice na vrcholu na mnoha místech převisy, odhadem tři až pět metrů. Visí jen tak ve vzduchoprázdnu, protože hora pod ní se rozdrolila.
Pokud by člověk hledal berberskej bejvák, tak určitě ne na kraji. Během chvilky nepozornosti, kdy si představuju, jak se domy řítí těch 200 metrů dolů, vyskočila náhle za zatáčkou překážka. Musím na brzdy. To bude konečná. Přede mnou stavební stroje a víc jak třicet centimetrů vysoký betonový schod. Co se dá dělat? Pěšky se nikam škrábat nebudu. Oželím ptačí pohled do okolí i průzkum magicky starobylé vesničky. Hledím s hlavou zakloněnou vzhůru proti slunci a loučím se s cílem, který mi nebylo dopřáno pokořit. Už už chci zpátky do auta a couvat, když slyším volání. Zpoza hradby vesnice mává člověk, ukazuje, ať jedu dál. Díky, ale jak? Nechci poškodit něčí práci, ale hlavně auto, co mi musí dělat v Tunisku minimálně dalších pár dnů spolehlivého společníka . Pak mi svitne, ohlédnu se směrem, kam tajemná postava shora ukazuje. Beru dřevěnou fošnu z hromady odhozeného stavebního materiálu a stavím nájezd. Druhá dvě kola Kodiaqu posílám po obrubníku asi pět centimetrů od zdi. Odřený Kóďa neznamená nepojízdný. Fičím nahoru. Lehce si brnknu sklopeným zrcátkem, ale budiž. Jsem nahoře.
Odměnou za malou jizvu je neskutečný výhled a mávající muž, který se následně samozvaně jmenoval do role mého průvodce. Bude to stát nějaký dinár, ale souhlasím. Jdeme po schodech kolem staré mešity ze 13. století. Dřevěné desky kousek za ní zvětrale propagují jedinou funkční kavárnu, v den mé návštěvy bohužel nefunkční. Všechno zeje prázdnotou. Sem turisté jen tak nezabloudí. Pořád tady žije několik rodin, svědčí o tom běžný hospodářský nepořádek a taky pes přivázaný u stavení.
Kolem skalní pevnosti vede obchozí chodníček. Zprostředkuje nečekané výhledy do okolí. Sleduji klikatou cestu, po které se před chvílí motalo moje auto. A jsem rád, že náhody dokážou někdy připravit lidem překvapivá rozuzlení.
Dej do sunaru pálivou papriku. Aneb - jak jíst na cestách?
Péče resortů all-inclusive lidi rozmazluje, ale zároveň z nich dělá cestovatelské vězně. Podobně jako ve filmu Matrix jsou chudáci obklopeni virtuální relitou, která je na hony vzdálena charakteru země, kterou navštívili. Můj příští článek bude pálivý, štiplavý a pomůže vám cestovat s dětmi i do nejzazších, lidmi neprobádaných, koutů světa. Těším se příště.
Auto článku: expert Josef Vrtal
