Černá ovce rodiny. Opel Insignia 2.0 Turbo 4x4
Před zhruba dvěma měsíci jsem měl na pár dní půjčenou Insignii s motorem 1.5 SIDI Turbo a pohonem přední nápravy. Jejímu srdci zdatně notovala automatická šestistupňová převodovka a to auto jako celek prostě fungovalo. Opel si šestistupňový automat schraňuje po dlouhá léta a jeho funkčnost tak dotáhl velmi daleko. Vůz uměl jezdit hezky svižně, krásně reagoval na plyn, a i když reakce pádel pod volantem byla mírně řečeno ospalá, s autem se nejezdilo špatně.
S nejsilnějším dvoulitrem pod kapotou se ale pojí jedna premiéra. Premiéra, na kterou bych si po společných 1200 kilometrech s klidným srdcem nechal zajít chuť. Půvabná Insignia si nevychovanou osmistupňovou převodovku zkrátka nezasloužila. Pojďme si ale nejprve raději představit samotné auto.
Žensky půvabná
Opel se za poslední léta zmítal ve slušných trablích, a při vývoji první generace Insignie tak zkrátka nezbylo na lehčí materiály. S nejsilnějším šestiválcem, který mimochodem dával na chlup stejný výkon jako dnes testovaný motor, letěla hmotnost staré Insignie klidně ke dvěma tunám. S tím se muselo něco udělat. Novinka je proto o zhruba 200 kilogramů lehčí a srovnávat obě generace mezi sebou je jako stavět etiopského marathonce proti statnému desetibojaři z Česka. Závod v běhu na 1500 metrů sice oba překonají a možná i v podobném čase, ovšem způsob, jakým to provedou, se bude diametrálně lišit. Nové Insignii nechybí lehkonohost, a to ani přes fakt, že jsme ji ve vrcholném provedení dostali na 20palcových kolech. A jak jí to slušelo...
Vůz s příplatkovým paketem OPC Line v bílé perleti doslova zářil a z jeho půvabu byste ani náhodou nehádali, že tohle je Opel. Dynamicky střiženou příď doplňují výrazné linky na bocích a pohled na zadní partie se dvěma pravými koncovkami výfuků potěší rovněž. Na pětidveřový liftback, kterému automobilka přezdívá Grand Sport, si můžete objednat i zadní stěrač. Ale prosím Vás, nedělejte to! Insignia bez televizní antény nad zadním sklem vypadá daleko lépe.
Fantastický podvozek!
Mírné obavy vzbuzovala jen 20palcová kola s pneumatikami 245/35, což je shodný rozměr, jaký měla i předchozí generace. Jenomže ta podobně velké ráfky moc hravě nezvládala a výrazného zlepšení jste se nedočkali ani v případě, že byly ve voze adaptivní tlumiče FlexRide. Doba však pokročila a Opelu se nový podvozek vážně moc povedl. Insignia s adaptivním podvozkem vás na dvacítky nechá s přehledem zapomenout. Ba co víc. Jízda je s horšící se kvalitou povrchu dokonce lepší a lepší.
Ne, že by se Opelu nelíbila hladká silnice, když jej ale nasměrujete na okresku desáté třídy vedoucí z Dolní Horní do Horní Dolní, padne vám brada. Insignia se najednou přes všechny ty záplaty, hrby a výtluky plavně pohupuje a na řidičovi zbývá jediné - nacházet si ideální stopu bez ohledu na kvalitu vozovky. V tomto směru jde o znamenité auto, se kterým vás bude bavit cestovat.
Režim Sport pak vůz klasicky přitrvdí a houpání je konec. Insignia však zůstává i nadále pohodlná a řídí se moc hezky. Řízení je možná trochu přeposilované, ale na brzdy Brembo, které brzdí jako betonová zeď, a hlavně na agilní schopnosti podvozku s vektorováním točivého momentu na zadní nápravě se rychle zvyká. Do zatáček není nutné příliš brzdit, a když ještě před apexem přidáte plyn, Insignia během sekundy pošle dostatek výkonu na zadní nápravu a krásně se nechá katapultovat ze zatáčky takzvaně „přes zadek“. Jen kdyby odezva na plynu byla trochu lepší, ale o tom až v souvislosti s motorem.
Více prostoru, nové problémy
Zásadním problémem první generace byla přemíra tlačítek na palubní desce a také plýtvání místem, kterého ani v bezmála pětimetrovém Sports Toureru nezbylo mnoho. Také na tom rüsselsheimští zapracovali. Nový vůz má daleko tenčí sedadla, výplně dveří a více místa je v něm i díky zkrácené palubní desce. Pravdou ale je, že nyní je Insignia uvnitř podobná spíš Astře a vytratil se z ní pocit neohroženosti, který byl u předchůdce dán enormně silnou slupkou. Nové auto je samozřejmě lepší, pokud však se jménem Insignia máte spojenou zavalitost a ve finále i o něco dospělejší jízdní projev, musíte si zvykat.
Interiéru bych ale pár věci vyčetl. Předně jde o displej před řidičem, který za 10 000 Kč nahrazuje analogový rychloměr a přidružené funkce palubního počítače. Ano, displeje dnes vládnou světu, jejich použití však není povinností a upřímně bych se daleko raději díval na analogový budík než na displej, který se při silnější akceleraci okamžitě seká.
A s displeji nekončíme. Opel si jistě zaslouží pochvalu za nabídku pravého head up displeje, který neobešel levnějším řešením s výsuvným sklíčkem. Ale… U prvního exempláře se slabším motorem jsem byl shovívavější, mohlo jít o výrobní vadu. Jenomže ta vada se projevila i nyní, a to měla Insignia najeto pouze 4000 kilometrů. Mechanismus head up displeje pod čelním sklem totiž povážlivě skřípe, a to v takové tónině, že jej ani parádní audiosoustava Bose nepřehluší. Nezanedbatelných 25 000 Kč tedy raději investujte jinam. Třeba do skvělých sedadel AGR, z nichž budete po cestě příjemně odpočatí, nebo do LED Matrix světlometů.
Vrcholný model zabíjí převodovka
Pokud od vrcholného modelu očekáváte nezapomenutelné jízdní zážitky, budete ovšem zklamaní. Vůz pocitově jede, jako kdyby svých 260 koní ani neměl, přestože rychlost, které po chvíli dosáhne, jeho výkonu odpovídá. Svou dynamiku však poskytuje tak nějak z donucení, přičemž ani kultivovanost se třeba s koncernovým 2.0 TSI absolutně nedá srovnávat. Insignia 2.0 Turbo 4x4 sice rozhodně nejede pomalu, na její mdlý projev však už druhý den zapomenete. A to by se u vrcholného provedení stávat nemělo.
A pak je tu převodovka, která by si snad zasloužila samostatnou kapitolu. S nejvyšší pravděpodobností je to totiž právě ona, kdo dynamiku a koneckonců i čilý projev motoru zabíjí. Ze souznění osmistupňového Aisinu a turbomotoru s výkonem 191 kW máte pocit, že každý mluví jinou řečí. Motor je typický Němec - uhlazený, tichý a vychovaný, byť ne tak dobře, aby mohl konkurovat nejlepším současným dvoulitrům. Převodovka ale musí být Maďar. Takže když Němec něco chce, Maďar si vlastní hatmatilkou zamumlá to svoje a až v momentě, kdy Němec s rákoskou v ruce nakráčí, Maďar začne makat. V překladu to znamená jediné - převodovka motor podtáčí, řadí chaoticky a osm stupňů je na její nematematický mozeček až příliš.
Kdyby Opel vrcholné provedení nabízel v manuálu, nebylo by co řešit. Tohle je ale bída s nouzí, která vás ještě navíc připraví o poslední bankovky z peněženky. Musíte totiž jezdit až v neděli večer, kdy je na silnicích minimální provoz, aby se vám spotřebu Naturalu podařilo stlačit pod 10 litrů na 100 kilometrů. V ostatních případech totiž Insignia píše čísla jako 13, 15, a když se chcete svézt, tak třeba i 19. Až se tomu nechce věřit. Jenomže těch 40 litrů tam po 200 ujetých kilometrech vážně natankujete… A to bylo spojení šestistupňového automatu v patnáctistovce tak příjemné!
Chtějte patnáctistovku
Pojďme si to shrnout. Opel Insignia je daleko vyspělejší, krásnější a modernější. Má také praktičtější interiér a žije se s ní popravdě daleko snadněji než s obtloustlým předchůdcem. Vlivem diety však něco ze svého charakteru ztratila. Při jízdě už si nepřipadáte jako v kolosu, který očkem pokukuje po vyšší střední třídě a své nedostatky dohání přijatelnou cenou. Nový vůz je pocitově daleko menší a pohodlí, které dříve zajišťovala přebytečná kila, dohání fantastickými tlumiči.
Na nejsilnější provedení s královským výkonem 191 kilowattů jsem se upřímně moc těšil. Do té doby, než jej Opel nabídne s manuální převodovkou, však budu rád, když s ním nebudu muset jezdit. Od vrcholu nabídky zkrátka čekáte víc. A aby dvoulitrový motor v roce 2017 konzumoval stejný příděl benzínu jako 610koňové BMW M760Li, to je prostě nepřijatelné. Opel však nekončí a v dohledné době přiveze nový vrchol, model Insignia GSi, který pod sportovnějším kabátkem ukrývá shodnou techniku jako dnes testovaný exemplář. Tak snad bude to spojení v ostřejším naladění fungovat skvěle. Nová Insignia je totiž dobré auto za přijatelné peníze a něco podobného by si jistě zasloužila.
