Na strach není čas, říká Češka, která jezdí nejnebezpečnější motocyklový závod světa

Svou první motorku osedlala už ve třinácti letech, dnes je českou královnou road racingu, tedy silničních motocyklových závodů. Účastnila se legendárního TT Isle of Man a chystá se zpět znovu, jejím snem je samozřejmě získat trofej. Veronika Hankocyová přesto dokáže krotit nervozitu a strach. Jak to dělá? I na to jsme se jí ptali v rozhovoru.

Burácející motor, vůně benzinu, rychlost... tohle obvykle přitahuje spíš muže. Jak se zrodila vaše láska k motorkám?
To mi bylo asi 13 let a byla to Jawa 350, ze které jsem ani nedosáhla na zem, takže mě museli chytat, když jsem zastavovala. Vždycky jsem tíhla k technice, byla jsem fanda hasičského sportu. Šla jsem studovat jsem chemii. Zkrátka, nic zrovna holčičího.

Být naší nejlepší road racingovou závodnicí, to je jistě spousta dřiny a odříkání. Jak vypadají vaše tréninkové dny?
Na jednu stranu to není těžké, když moc holek v tomto sportu a navíc v této disciplíně není, ale zase na druhou stranu dotáhla jsem to nejdál, co to asi s mými možnostmi šlo. A na to jsem hrdá. Přes zimu je ideální na trénink enduro, ale jakýkoliv pohyb je důležitý ideálně každý den, jeden den v týdnu pak nechat regeneraci.

Jak se udržujete v kondici?
Ráda chodím do posilovny, vyloženě do klasické „činkárny” a běhat. U toho si člověk dobře vyčistí hlavu. Mám za sebou hromadu zranění, tak už jsem trochu omezená a nemůžu si naložit tak jako dřív. Ale o to víc musím najít cestu, jak se dostat do kondice i přes určité hendikepy.

Závody silničních motorek jsou nebezpečné. Umíte zkrotit strach a nervozitu?
Za ta léta ano, ale pořád, když mi o něco vážně jde, tak se někdy nervozitě neubráním, protože ten největší tlak na sebe stejně vyvíjím sama. Ale jakmile odstartuju, jde všechno stranou a na strach není čas.

Bojí se o vás vaši blízcí nebo se už stačili nějak obrnit?
Dodnes si pamatuji, jak moje první závody, na které se přijeli podívat rodiče, máma doslova obrečela. Táta naopak přestává mluvit, když najíždím na trať a bratr dodnes rodičům vyčítá, proč mi to nezakážou. A to už mi bude pomalu čtyřicet! Už se s tím ale srovnali a hodně mi fandí.

Připomenete váš zatím největší úspěch?
Cením si prvního vítězství tady v Česku v Dymokurech, pak celkového třetího místa v Mistrovství Irska, ale nejvíc určitě dokončení nejtěžšího silničního závodu na světě Tourist Trophy Isle of Man.

S jakým strojem aktuálně závodíte a co vás v nadcházející sezoně čeká?
Mám k dispozici Yamahu R6 do kategorie Supersport od agentury Dafit Filla racing a Aprilii RS 660 do kategorie Supertwin od týmu Buldoci. Cílem jsou nejen vyhlášené podniky tady u nás, jako je Staré Město nebo 300 Zatáček Gustava Havla či Dymokury, ale i Tourist Trophy 2025.

Zúčastníte se i březnového veletrhu Motocykl Praha 2025. Co chystáte tam?
Návštěvníci nás najdou na společném stánku spolu s časopisem Motorbike, kde budou vystavené motocykly celého našeho Wonder Women Racing Teamu, tedy i dalších závodnic Kristýny Jakesch a Aničky Malinové.

Jak vás mužští soupeři berou, musela jste si jejich respekt získat?
Jak kteří. Někteří už si zvykli. A jiní nás holky mají jako první cíl, který musí překonat, i kdyby se u toho měli přerazit. Ale čím výš se člověk posouvá, tím víc se ten přístup mění. Na Tourist Trophy by o mě ti TOP jezdci nemuseli ani zavadit pohledem a přitom vám i přijdou popřát hodně štěstí, a to je na tom krásné.

Jaký sen byste si jako závodnice chtěla splnit. Máte třeba i nějakou vysněnou motorkářskou trasu u nás nebo v cizině, kterou byste si chtěla projet?
Chtěla bych získat trofej bronzového Merkura na Tourist Trophy, která se uděluje za dojetí do cíle v 110 procentech času vítěze. Jenže na TT už je to takový kvapík a tak se posunuly rekordy, že by to byl asi zázrak. Ale zkusit to musím. Neměla jsem moc příležitostí na motorce cestovat, nebyl na to nikdy čas, takže by mi nevadila jakákoliv cesta po Evropě, ale i mimo ni. Chystám se třeba do Bosny, ale prvně si na to musím půjčit cesťáka od CFMOTO.