Retro: SsangYong Rodius byl plejtvák obrovský aneb kdo chce všechno, nemívá (skoro) nic

Lidová moudrost praví, že příliš snahy o nacpání všech možných účelů do jedné věci prostě nefunguje a výsledek často připomíná dort "made by kočička and pejsek". Základní princip multifunkčnosti je totiž nahrazení dvou či více předmětů, které dělají svou práci dobře, jedním předmětem, který nedělá ani jednu z  požadovaných činností pořádně - asi něco jako univerzální pneumatiky nebo robotizovaná manuální převodovka. Dámy a pánové, přivítejte Ssangyong Rodius – auto, které dobře plnilo roli korábu, bohužel však nestihlo vypadat jako auto.

Abychom v plném rozsahu pochopili, proč automobilka, která používala ostřílenou techniku ​​Mercedesu-Benz a balila ji do praktických karoserií, dokázala být na našem trhu svého času tak neúspěšná, musíme se zaměřit především na zemi jejího původu.

SsangYong je, jak jinak, automobilka s kořeny v Jižní Koreji. Ostatně, není to zase až tak dávno, kdy korejské automobily způsobovaly téměř automaticky mírný úšklebek na tváři řidičů vozů evropské či japonské provenience. Zčásti proto, že jsme byli zvyklí na trochu jiný estetický a občas i kvalitativní standard, svůj faktor však v česko-korejských vztazích hrají i kulturní rozdíly týkající se mimo jiné i designu automobilů.

Jeden příklad za všechny: Jakmile Hyundai a Kia zhruba před dvaceti lety vycítili na evropském trhu potenciál, začali budovat svá vývojová střediska i na starém kontinentu a výsledkem je generace vozidel navržených v Evropě a pro Evropany, která se táhne počínaje Ceedem a Hyundaiem i30 dosud. No a přesně toto pochopení tak trochu chybělo SsangYongu.

SsangYong Rodius je poněkud specifický případ. Ve zkratce jde o vůz, který vznikl v době, kdy byla automobilka v poměrně prekérní existenční situaci. A zoufalí lidé dělají zoufalé věci. V SsangYongu se na chvíli uzavřeli sami do sebe a to všechno jen proto, aby nám v roce 2004 ukázali něco tak ohavného, ​​že to nikdo nechápal. A navíc v době, kdy si svět myslel, že po faceliftu Multiply už bude jen dobře.

Představte si, jak vám někdo oznámí, že ve svých dvaceti letech přestal vyjídat holuby z nosu jen proto, aby jedním dechem dodal, že přesedlal na ušní maz. Asi tak se cítilo evropské publikum, když spadly plachty jednoho z nejkontroverznějších aut v historii lidstva. Za tento titul vděčí především své designérské inspiraci v luxusních jachtách, kterou šéfdesignér Ken Greenley vzal prostě příliš vážně.

Pozor, Rodius byl svého času označován i jako „Mercedes třídy R s Downovým syndromem“. Někteří recenzenti jeho styl popisovali také jako kontroverzní, vyzývavý, ohavný, nechutný, pobuřující, ošklivý jako prase, cucající, dokonce „s koly nákupního vozíku“. 

Top Gear popisoval Rodius hned několikrát. Nejprve ocenil jeho „pochmurnou přední část“, později zase tři králové moristických show naznačili, že díky Rodiusu „byl přepsán celý soubor pravidel toho, co je ošklivé“. V roce 2009 získal Rodius mnohomluvné ocenění WTF Awards, přičemž Clarkson podotkl, že „Rodius vypadá, že byl dotčen láhví v barové bitvě a sešíval ho slepý doktor“.

Mistr přirovnání a nedomyšlených činů dokonce položil svého času do éteru takový náklad, že z toho tříská dveřmi: "Rodius je jako kupé a dodávka, které byly spojeny do nejzvrhlejšího spojení, od doby kdy se Caligula zamiloval do jeho koně".

Rodius byl tak ošklivý, že všichni expresně rychle zapomněli na opravdu velké množství neobvyklých a praktických vymožeností, kterými disponoval. Byl postaven na podvozku, který vycházel ještě z nezničitelného know-how od Mercedesu-Benz, stejně tak používal i motory stuttgartské automobilky.

Jeho legendární turbodieselový pětiválec OM 612 o výkonu 121 kW (162 k) sice schytal slušnou kritiku za svůj paleolitický původ, ale to bylo tak vše, co jste mu mohli vyčítat. Možná ještě spotřebu na úrovni 10 litrů na stovku.

Jenže pak si uvědomíte, jak je tento vůz obrovský. Rodius měl na délku masivních 5126 milimetrů, na šířku téměř dva metry a na výšku až 1821 milimetrů. A pokud by vám to nestačilo, jeho rozvor činí vulgární tři metry! Na takovém půdorysu tedy nepřekvapí, že poskytoval místo až pro 9 pasažérů v uspořádání 2+2+2+3 míst. Na domácím trhu se dělaly dokonce i verze s uspořádáním 2+3+3+3, které převezly až 11 osob!

Se svou masivní pohotovostní hmotností (asi 2300 kg), výškou průměrného Evropana na špičkách a podvozkem poddajným jako okurka ve svačinovém rohlíku postrádal Rodius jakékoli dynamické aspirace. Úplně za řeč nestojí ani manévrovatelnost tohoto vozu, které se podle legendy v nejvyšších výbavách prodávalo také se dvěma remorkéry.

Rodius byl zkrátka ošklivý, komfortní a efektivní jen tehdy, když byl plně obsazen. Spolu s mizernými prodejními výsledky ho to však řadí přesně mezi jachty, takže jeho poslání silničního korábu bylo naplněno - svým způsobem.

Hlavním prokletím Rodiusu byl od počátku jeho vzhled. Jedním dechem je však třeba dodat, že bez vzniklé kontroverze by se na tento vůz totálně zapomnělo. To proto, že kromě jeho zvláštního vzhledu to byl totálně průměrný vůz s mizernými, ale komfortními jízdními vlastnostmi, starými motory, výsostně užitným zaměřením a raději nezjišťovanou úrovní pasivní (ne)bezpečnosti.